Psal se rok 1337, když začala Stoletá válka mezi Anglií a Francií. Pro Francii byl začátek dost nešťastný, později roku 1356 utrpěli další porážku v bitvě u Poitiers, v níž byl zajat sám král Jan II., který v rukou svých věznitelů roku 1364 umírá. Za jeho nástupců Karla V., ale hlavně Karla VI. nebyla situace nijak lepší, válčit se sice přestalo, ale nadále přetrvávaly vnitřní nepokoje. Na stranu Anglie se přidali i Burgundští a celá Francie byla obležena Angličany, jejichž král si dělal nárok na francouzský trůn. Počátek jara 1429 tráví dauphin (francouzský následník trůnu) Karel na svém hradě Chinon, jednom z mála, které mu ještě zbyly. Sem za ním také přijela sedmnáctiletá dívka - Panna orleánská.

Jana z Arku se narodila ve východní Francii ve vesnici Domrény roku 1412, pocházela z rodiny svobodných sedláků. Vesnice Domrény ležela v panství vancouleurském a bylo typickou ukázkou bídu a ponížení celé Francie. Během dětství Janu velmi ovlivnil její strýc kněz, který u ní podporoval zbožnost, vlastenectví a odpor k Angličanům.
Během svého mladého a silně zbožného života začala slyšet hlasy svatých - Michala, Markéty a Kateřiny, ty jí přikazovaly: "Je třeba vyhnat Angličany z Francie!" Jana se rozhodla jet za dauphinem do Orleánsu, aby jej přesvědčila, že ona mu získá zpátky Francii, a postavila se do čela jeho nevelkého vojska. Ovšem důvěru Karla a jeho dvora získala teprve poté, co se podrobila vyčerpávajícímu výslechu. Měsíc ji v Poitiers vyslýchali po útrpném právu Karlovi teologové, právníci a rádci. Dospěli k závěru, že Jana je pravověrná křesťanka a že jí musí být dána možnost bojovat za věc francouzského dauphina. Nelehké bylo pořízení i s dauphinovými vojevůdci, pro které bylo těžké přijímat rozkazy od neurozené venkovské dívky, ale její kouzlo a fanatické přesvědčení, že právě ona vyžene Angličany ze země, dokázaly nemožné. Vlasteneckému nadšení neodolali ani vojáci a prostý lid. A úspěch se dostavil: Angličané byli po dlouhých bojích zahnáni a Orleáns osvobozen.
Jana z Arku vjela slavnostně do osvobozeného města a tím začala její vítězná cesta Francií. Jejím prvním cílem se stala Remeš, korunovační město francouzských králů. Remeš je od Orleánsu poměrně daleko, ale vliv Panny orleánské způsobil, že se jedno město za druhým poddávalo svému legitimnímu panovníkovi. 17. července 1429 byl dauphin korunován v Remeši na krále Francie Karla VII.. Během korunovace držela Jana z Arku v rukou prapor královské Francie.

Jejím snem vždy bylo vyhnat Angličany z celé Francie, rozhodla se tedy táhnout na Paříž, centrum anglického a burgundského odporu. Mezitím ale proti ní pracují množící se intriky. Tažení na Paříž se konalo v září, ale bylo neúspěšné. Jana při něm utrpěla zranění ramene. Francouzi i přes neúspěch u Paříže dosáhli několika významných vítězství na severu Francie a probili se do Compiegne obklíčeného nepřáteli.
23. května 1430, při jednom výpadu z města, byl její oddíl obklíčen a Jana byla zajata Burgundskými. Poté, co ji Karel VII. odmítl vykoupit, byla prodána Angličanům za 10 000 liber. Měla být souzena pro kacířství, což by znamenalo neplatnost remešské korunovace. Angličané potřebovali Janu postavit před inkviziční soud, v čemž jim pomohl biskup Piere Cauchon z Beauvais.
"Svatý" tribunál zasedal na Bouvrayském hradě, v jehož sklepení hlídala Janu anglická stráž. Tribunál měl šest plenárních zasedání a devětkrát vyslýchali Janu v její kobce. Inkvizitoři ji obviňovali ze všech smrtelných hříchů. Křičeli na ni, vyhrožovali jí pozemskými i nebeskými tresty, zastrašovali mučícími nástroji, žádali, aby se přiznala. Jana odrážela provokační otázky inkvizitorů tak dovedně, že to vzbuzovalo jejich údiv. Nakonec se však Cauchnovi a jeho společníkům podařilo zmást ji důmyslnými otázkami a získat tak materiál pro rozsudek.
Dne 23. května 1431, rok po svém zajetí, byla Jana předvedena před tribunál a byla jí přečtena obžaloba, kterou kategoricky odmítla uznat. Tribunál se usnesl vyobcovat ji z církve a upálit.

Jana z Arku byla upálena 30. května 1431 na starém tržišti v Rouenu, kam byla přivezena na potupné káře v doprovodu anglické stáže. Hranice byla náležitě připravena a byla úděsná svou výškou. To nemělo obřadu dodat pouze slavnostní ráz, ale mělo svůj účel: kat mohl dosáhnout jen zdola na hranici umístěnou ve velké výšce a zapálit ji, to znamená, že nemohl sám akt ani uspíšit, ani usmrtit odsouzenou a zbavit ji tak ohnivých muk, jak to obvykle dělal. Jana z Arku byla upálena za živa. Nebylo jí ještě ani 19 let. Byla odsouzena pro čarodějnictví a kacířství, ale ve skutečnosti to bylo zúčtování s vlastenkou, která pozvedla lid na obranu Francie proti Angličanům. Tělo Panny orleánské shořelo, ale podle svědků, zůstalo její nevinné srdce plameny nedotčeno.
Karel VII. podpořil žádost Janiny matky o revizi procesu. V letech 1455-1456 se v Rouenu a v Paříži na pokyn papeže Calixta III. konal nový soud, který zrušil předešlý rozsudek. Ten byl vyhlášen za výsledek korupce, podvodů, klevet, úskočnosti a neloajálnosti. Tzv. "přiznání Panny orleánské" se anulovalo jako vynucené zastrašováním, zvláště hrozbou upálením.
Vatikán, který chtěl využít její obliby mezi lidem v zájmu církve, zahájil roku 1897 projednávání její beatifikace. V roce 1909 ji papež Pius X. prohlásil za blahořečenou a konečně v roce 1920 ji Benedikt XV. prohlásil za svatou. Mezi tisíci oběťmi inkvizice je Jana z Arku zatím jediná, jíž se po smrti dostalo takového vyznamenání. Řím tímto aktem učinil velkou výjimku - vzhledem k tomu, že Jana byla upálena, nezbyly její ostatky, což je pro svatořečení zásadně předepsáno.